Poslední článek byl o střílečkách zvaných FPS, tedy First Person Shooter. V češtině jako střílečky z pohledu první osoby. V čtenáři tak mohl vzniknou mylný dojem, že jiné hry snad ani nejsou. Jsou a my zůstaneme u těch stříleček, když už jsme jednou u nich. Je jasné že již z názvu střílečky člověk pochopí oč kráčí. Zpočátku se střílelo po všem, co se hnulo až později sem byly přidávány další prvky. A muselo se začít také někdy přemýšlet. Bohužel, čím více tam bylo něco o přemýšlení, tím více se stávala hra méně oblíbenou. Inu, člověk chce střílet a ne uvažovat.
Jo to tak dáno od počátku her, ve kterých se bojuje a FPS rozhodně nebyly první. Byly zde totiž plošinovky, ve kterých se na statickém pozadí pohyboval hráč a likvidoval soupeře. Snad nejslavnější byla „Princ z Persie“, kvůli údajnému vlivu na děti a snad i nějakým sebevraždám. Není jisté kolik se toho opravdu prokázalo, fakt je to, že prodej stoupl neuvěřitelným způsobem, a tak se dá přemýšlet i nad tím, zda to nebyl pouhý marketingový tah. Skutečně ověřitelné zdroje nemusí být zrovna důvěryhodné. Samozřejmě, že princ nebyl jediný. Jen ti skutečně staří si jistě vzpomenou na tituly jako Duke Nukem nebo Abbys Oddworld.
Tyto hry se také nazývaly skákačky, protože ne ve všech bylo střílení prioritní. V těch úplně prvních bylo jen jedno pozadí a hráč se musel probojovat různými nástrahami až nahoru. Tam prošel dveřmi a naskočil další level. Teprve poté se vše odehrávalo na pozadí, které bylo „roztaženo“ co do délky. Zde již nemůžeme nezmínit snad nejslavnějšího skáče a tím je „Mario-instalatér“. Kdo by ho tehdy nehrál. I já jsem se nechala nalákat, ale nemám na to trpělivost, a tak jsem princeznu nezachránila. Kolik potom vzniklo pokračování a dalších variant, to už se spočítat asi nedá. Ale můžete to klidně zkusit. Přeji hodně úspěchů.