Když se před lety objevily první videohry, asi jen málokdo čekal, jak moc se v průběhu let rozšíří. Nyní jich existuje velmi široká nabídka všech možných žánrů i náročnosti. Každý si tak může vybrat tu, která jej bude bavit. Pravdou však je, že je nehrají zdaleka jen děti. Lidi, kteří na nich vyrostli, tato záliba mnohdy neopustila ani v dospělosti, byť se změnil žánr a náročnost her, které hrají. To ovšem vyvolává zdvižené obočí u značné části populace, která toto jednání vidí jako něco dětinského. To však není až tak docela pravda. Dnes existují i skutečně komplexní hry, zaměřené právě na dospělé hráče. Ty jim umožní zapomenout na starosti všedního dne, odreagovat se a případně si vybít nahromaděnou frustraci způsobem, který nezpůsobí žádnou škodu.
Samozřejmě je pravdou, že existují i profesionální hráči. Ti nejlepší se pak zúčastňují nejrůznějších turnajů a mistrovství, kde porovnávají své schopnosti s ostatními. A pravdou je, že například na mistrovstvích světa bývá jako cena skutečně lákavá finanční částka.
Ovšem jen velmi málo lidí se dostane na takovouto úroveň. Je k tomu totiž potřeba skutečný trénink, a na ten má jen málokdo čas či trpělivost. U velké většiny pak pravidelný trénink vede k únavě z dané hry, s tím spojenou ztrátou radosti a snížení výkonu.
V každém případě je tedy nutné realisticky zhodnotit své schopnosti a uvědomit si, kolik času můžeme dané hře obětovat. Rozhodně bychom totiž neměli kvůli ní zanedbávat své blízké či zaměstnání. To první nám totiž žádná hra nenahradí, a to druhé potřebujeme k tomu, abychom si mohli kupovat takové nezbytnosti, jako je například jídlo.
Rozhodně se tedy nejedná o špatný koníček, jen je nutné mít na paměti, že je to pouze koníček. Neměl by se tedy stát hlavním smyslem a náplní našeho života. Tak se totiž dostaneme na cestu, která v naprosté většině případů nemíří k pěknému cíli.